Z Greymouth jsme původně chtěli jet pomalu do městečka Hokitika, které je vzdálené asi jen hodinu cesty. Plán jsme posléze přehodnotili, a rozhodli jsme se k tomu přidat ještě výlet na ledovec Franz Josef. Tato cesta by za normálních okolností trvala asi tak tři hodiny. Nám se ovšem normální okolnosti zdaleka vyhnuly.
Cestou k ledovci Franz Jozef
Do městečka Hokitika jsme ale stejně zajeli. Je zde známý dřevěný nápis na pláži. Hokitika je rovněž známá díky tomu, že se jedná o místo, kde se v historii sbíraly a vyráběly dnes již světoznámé přívěsky Pounamu (anglicky Greenstone). Je fakt, že ve městě je možné koupit tyhle přívěsky doslova na každém rohu. Již tradičně jsme si dali v místní kavárně kousek čokoládového dortu (brownie) a vydali jsme se znovu na cestu směrem k ledovci Franz Josef.
Jak se bourá na Zélandu
Jak jsem již zmínil v úvodu, náš výlet neprobíhal tak úplně podle plánu. Zhruba v polovině cesty k ledovci jsme totiž na zledovatělé silnici dostali smyk, a po chvíli smykování z jedné strany na druhou jsme skončili zapadlí vedle silnice. Jak se to vlastně stalo? Předjížděli jsme pomalu jedoucí sypač, a při zařazování zpět do našeho jízdního pruhu nám prostě „uletěl“ zadek auta. Stáli při nás všichni svatí, že v tu chvíli proti nám nikdo nejel. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo – ani nám, a ani autu. Díky tomu, že auto vyvázlo bez jakéhokoliv poškození, tak jsem k tomu později vymysleli výraz soft parking (měkké parkování), který jsme od té doby používali asi tak desetkrát denně 😀 . No docela nás dostalo to, že sypač, který jsme předjížděli, patřil k údržbě silnic (jaká náhoda) a řidič nám mile rád pomohl přivolat svého kolegu z nedalekého městečka, který nás následně vytáhnul zpět na silnici. Tato malá službička nás stála pouhých 417 novozélandských dolarů (přibližně 6200,- Kč).
Ledovec Franz Josef
Při příjezdu do vesničky Franz Josef, jsme zjistili nemilou věc. V dané lokalitě je zakázáno jakkoliv kempovat nebo spát přes noc v autě. Díky tomu jsme si museli zaplatit noc, nebo spíš parkovací místo v holiday parku (placený kemp vyšší třídy). Výhodou bylo přítomnost kuchyňky, sociálního zázemí a celkem pěkně vybavených sprch.
Po mrazivé noci jsme se ráno vydali na jednu z nejznámějších pěších tras v okolí. Byla to hodinová stezka ke spodní části samotného ledovce Franz Josef, na níž jsme i v zimním období potkali značnou část dalších turistů. Stezka jako taková vede z parkoviště přes les. Po chvíli se však před námi otevřelo údolí s protékající řekou. Zrovna jsme minuli vodopády, vytékající kdesi ze skal nad námi. Ještě půl hodiny chůze a konečně stojíme přímo pod ledovcem, dál už bohužel nemůžeme, cestu zde končí lano a plno výstražných cedulí.
Arthur’s Pass a cesta do Christchurch
Po návratu od ledovce jsme už měli naplánováno vyjet zpět po západním pobřeží na sever a vrátit se do městečka Hokitika, a odtud skrz horský Arthur’s Pass do Christchurch. Cesta do Hokitiky už byla poněkud monotónní a proběhla bez nehod (stejně už jsme věděli, jak se dá bourat bez poškození 😀 ). Do Arthur’s Passu jsme přijeli už za tmy. Že se jedná o údolí mezi vysokými horami nám bylo jasné už jen díky mrazivému počasí a mírnému sněžení. Ještě jsme zde stihli jedno pivo v místní hospodě, a poté už jsme měli namířeno do kempu poblíž. Zde se ukázalo, že mrazivý Arthur’s Pass má jedinečné kouzlo právě v noci.
Druhý den ráno jsme při balení věcí potkali místního pána, který zrovna šel na pěší trek. No bylo to asi v 8 hodin ráno, my jsme byli s Leem oba zmrzlí a pán se s námi přátelsky pozdravil, zeptal se jestli nám není moc zima (pán byl v kraťasech a my v bundách), a poté pokračoval svojí cestou. Pak jsme si sbalili svoje věci a vyrazili na cestu do Christchurch. Počasí nám přálo, a tak jsem cestou pořídil pár povedených fotek přilehlých kopců.
