Je pátek 9. března 2018 a já zrovna čekám v Pictonu na nalodění na trajekt do hlavního města – Wellingtonu. Trajekt má dvě hodiny zpoždění kvůli silnému větru v Cookově průlivu. Do Wellingtonu připlouváme v 16 hodin odpoledne.
Znovu ve Wellingtonu
Do Wellingtonu se vracím po osmi měsících a znovu se setkávám s kamarádem Matthiasem, který se zrovna vrátil z návštěvy Hong Kongu. Tentokrát se nechávám ubytovat v backpackeru YHA. Tato společnost má svoje ubytovny po celém Zélandu a Austrálii. Wellington jako takový už trochu znám, minule jsme tu strávili víkend. Je docela fajn se znovu vracet na stejná místa. Jelikož už je večer, jdeme rovnou do města s vidinou pestré zábavy. Nakonec jsme to po dvou pivech vzdali, jsme moc unavení 😀 .
Dalšího dne vyrážím do města, projít si místa, kde jsem ještě nebyl. Volím klasikou trasu kolem přístavu a dostávám se na velké prostranství u městské galerie. Plný nadšení vcházím do národní galerie, kde objevuji dva české výrobky. Flašku slivovice od Jelínka, a rovněž automobil Trekka, který se pyšní motorem od české Škodovky.
Svou cestu městem směřuji ulicí Lambton Quay k budovám parlamentu. Zde svoji cestu končím a mířím zpět kolem kampusu Victoria University. Cestou mám to štěstí podívat se na natáčení reklamy na nový vůz od Hondy. Po návratu do hostelu nám na pokoj přibyli další spolubydlící. Jednou z nich je blondýna z Anglie – Viki. S Viki jsme se domluvili na večerní procházku na místní trhy. Naše plány nám ale zkřížil pochod Gay Pride, který procházel jen pár ulic od hostelu, a my tak měli tohle představení z první ruky. Poprvé v životě jsem viděl Gay Pride, a totálně mě to vzalo. K pochodu se spontánně přidávaly davy lidí, což působilo naprosto fantasticky. To jen podporuje fakt, že Wellington je společenským centrem Nového Zélandu. Ať už přijedete do hlavního města v jakoukoliv roční dobu, pořád to tam žije a ta energie je cítit na každém rohu.
Třetí den ve městě je také náš poslední. Ráno se odhlašuji z hostelu a s Matthiasem vyrážíme severně od města. Naše cesta však netrvá dlouho, míříme ke kulisám z filmové trilogie Pána Prstenů. Místo zvané „Rivendell“. Toto místo se objevilo v prvním filmu trilogie, skalní fanoušci ho jistě poznají.
Pokračujeme směrem na sever
Na noc jsme se usadili v nedalekém kempu uprostřed přírody. Léto ještě úplně neskončilo, nicméně přes noc z ničeho nic spadla teplota k nule. Druhý den ráno pokračujeme v naší cestě a ubíráme se na severozápad do města Whanganui. Ve městě se za chvíli zastavujeme, a jdeme vylézt na místní věž, ze které je výhled na celé město. Řeka protékající městem je za normálních okolností čistě modrá, ovšem my jsme měli to štěstí vidět řeku zbarvenou poněkud jinak. Na noc se přesouváme do kempu u pláže s černým pískem.
Město Whanganui jsme navštívili i druhý den, tentokrát jsme zamířili do společnosti vyrábějící suvenýry ze skla.
Dobytí Mount Taranaki
Mým hlavním cílem výletu na severní ostrov bylo zdolání druhé nejvyšší hory severního ostrova – Mount Taranaki. Vulkán, s téměř perfektním kuželovitým tvarem ležící poblíž města New Plymouth. K večeru přijíždíme na parkoviště, odkud vede stezka na vrchol. Shodou okolností se tu může zdarma přes noc kempovat, což se nám hodí, druhý den ráno tedy můžeme rovnou vyrazit.
A tak se taky stalo. V půl osmé ráno vyrážíme zdolat Mount Taranaki, předpokládaná doba cesty na vrchol a zpět je osm až deset hodin. Kolem čtvrté bychom tedy měli být zpět.
První část treku je vcelku jednoduchá a monotónní. Jdeme hustým lesem a do toho nám ještě lehce prší. Asi po hodině chůze se za sebou necháváme les a naštěstí i přestává pršet. Nicméně pod vrcholem hory se stále povaluje hustá mlha. V dálce na kopci vidíme meteostanici a chatku Tahurangi Lodge (1492 m). S přibývající nadmořskou výškou začíná rychle klesat i teplota. Zatímco ve městě bylo relativně teplo, tady už jdeme v bundách. V chatce si dáváme svačinu, dáváme se do řeči s dalšími dobrodruhy, kteří rovněž míří na vrchol. Jedna skupinka výšlap vzdává, první část treku pro ně byla náročná a nechtějí nic riskovat.
My pokračujeme dál, poslední část zpevněné stezky tady končí, dál už jsou jen kameny a stroze značená cesta. Po chvíli se dostáváme ke schodišti vedoucí prudce vzhůru. Podobný typ schodiště si pamatuji z treku Tongariro, tam se tomu říkalo Ďáblovo schodiště. Každopádně, tohle schodiště, kterým jsme nyní stoupali vzhůru, bylo daleko horší. Extrémně silný vítr fouká přímo proti nám, což nás dost zpomaluje. Asi po deseti minutách stoupání po schodišti si dáváme malou pauzu. Fotíme pár fotek okolí, neboť jsme již vystoupali nad úroveň mraků. Při pohledu k vrcholu je nám jasné, že to bude ještě dlouhá cesta.
Před námi je úsek zvaný „sněhové údolí“ (Snow Valley). Je to strmá část, stoupající do výšky 2314 metrů. Celý tento úsek jdeme velice pomalu, neboť půda je měkká a s každým krokem kloužeme zpět dolů. Mnohokrát padáme na zem, stejně tak jako ostatní skupinky lidí, mířící na vrchol. Na tuto část navazuje úsek zvaný „ještěrka“ (Lizard). Název je zvolen příhodně, protože od tohoto místa musíme šplhat po kamenech, žádná jiná cesta vzhůru nevede. Po další hodině se konečně dostáváme ke vstupu do kráteru. Celoročně je zde sníh a led, kterým musíme přejít. Zde rovněž končí značení stezky. Na samotný vrchol už stoupáme intuitivně a cestu si volíme skrz skály a kameny.
Jsme tady! Po sedmi hodinách chůze, lezení a šplhání jsme konečně na vrcholu Mount Taranaki, nadmořská výška je zde 2518 metrů.
Cesta zpět, ačkoliv se to nezdá, byla téměř stejně náročná, jako cesta nahoru. Zabrala nám něco mezi třemi až čtyřmi hodinami.
