V nohách ještě cítím námahu z výšlapu na Mount Taranaki, ale to už sedím v autě a jsem na cestě na úplný sever severního ostrova. Cílem je Cape Reinga, místo, kde se setkává Pacifický oceán a Tasmanovo moře.
Cestou na sever
S kamarádem Matthiasem jsme se rozloučili, a tak teď vyjíždím sám z města New Plymouth. Čeká mě dlouhá cesta do města Hamilton, kde chci přespat a druhý den pokračovat v cestě. Při cestě se zastavuji v malém městě Otorohanga, kde se nachází „Kiwi House and Native Bird Park“, tedy terárium s velkým množstvím létavých i nelétavých ptáků, včetně známého ptáka kiwiho. Platí se zde vstupné 24 dolarů, což mi osobně přišlo předražené, v porovnání s kvalitou/celkovým provedením parku.
Po dokončení prohlídky sedám do auta a pokračuji dál na sever. Za městem Hamilton jsem měl vyhlídnutý kemp, kde jsem přečkal noc a druhý den brzo ráno opět vyjíždím.
Northland
Tento den mě čeká dlouhá cesta. Z Hamiltonu musím projet přes Auckland až k městu Kaitaia, což je celkově přes 400 kilometrů. Cesta mi zpočátku utíká rychle, to však končí příjezdem do Aucklandu, kde je typická dopolední špička. Než se tedy dostanu pryč za město, trvá to skoro dvě hodiny.
Nedaleko za Aucklandem se zastavuji v malé vesničce Puhoi. Jedná se o vesničku s českými kořeny, založenou v roce 1863. Je zde malé muzeum, dokumentující vznik této vesničky.
Směrem na sever se rozkládá Northland, tedy nejsevernější region Nového Zélandu. Tuhle část Zélandu už jsem před více než rokem navštívili společně s Jakubem, chvíli po našem příletu. Jedu dál přes město Whangarei, kde se jen zastavuji na svačinu. Poté, za hustého deště konečně přijíždím do kempu poblíž města Kaitaia.
Cape Reinga
Další den mě čeká cesta k nejsevernějšímu místu Nového Zélandu – Cape Reinga. Ještě mám před sebou přibližně 200 kilometrů, vyrážím tedy hned ráno. Cesta regionem Northland je místy monotónní, hodně tu prší a v okolí není mnoho zajímavostí. Zastavuji se na vyhlášené 90 Mile Beach, na pláži, po které se v její délce 90 mil dá jezdit autem oběma směry. Skoro nikdo tu není, jen pár rybářů a děti.
K samotnému Cape Reinga přijíždím přibližně kolem poledne. Za poslední dvě hodiny jízdy jsem na silnici nepotkal skoro žádné auto, nicméně na parkovišti se to jenom hemží asijskými autobusy. Pěší stezka z parkoviště k majáku je dlouhá asi jeden kilometr, na jejímž konci se naskytne výhled do dalekých vod Pacifického oceánu a Tasmanova moře.
Coromandel
Z Cape Reinga jsem se vydal zase zpět směrem na jih. Můj další cíl byl poloostrov Coromandel. Tento nádherný kus země leží na východním pobřeží a je známý především svojí nedotčenou přírodou. Rozhodl jsem se strávit dva dny v kempu, který je na samém konci poloostrova – v zátoce Port Jackson. Cesta do tohoto kempu byla dlouhá, posledních 20 kilometrů se jede mimo jakoukoliv civilizaci. Odměnou mi potom byla dlouhá písečná pláž, kterou jsem sdílel jen s několika málo lidmi.
Forgotten World Highway
Silnice o délce 150 kilometrů vedoucí skrz vnitrozemí z města Taumaranui do Stratfordu se nazývá Forgotten World Highway, neboli světem zapomenutá silnice. Přibližně v půlce této cesty se nachází malá osada Whangamomona, která se v roce 1989 nechala prohlásit za samostatnou republiku – můžete si zde nechat orazítkovat cestovní pas. Přestože silnice není nijak dlouhá, tak ujet celých 150 kilometrů trvá přes tři hodiny. Tato silnice patří k jedněm z nejstarších na Zélandu vůbec, několik kilometrů se jede pouze po štěrku a nezpevněné vozovce. Žádnou civilizaci po cestě nepotkáte, je zde jen nedotčená příroda připomínající deštný prales.
Ke konci cesty se mi opět dostávala na dohled hora Mount Taranaki, kterou jsme zhruba před deseti dny pokořili. Svou cestu jsem dále směřoval opět do hlavního města Wellingtonu, a poté trajektem zase zpět na jižní ostrov.
