Práce v Christchurch mi skončila, a tak nastal čas na to, na co jsem čekal celý rok – cestování. Jak už to na Zélandu chodí, plány se tu mění celkem rychle, a ani já jsem nebyl výjimkou. Původně jsem chtěl cestovat jen po jižním ostrově, nicméně jsem se pak rozhodnul vyrazit znovu na severní ostrov. Důvod byl celkem jasný, konec léta je totiž skvělou příležitostí k pokoření druhé nejvyšší hory severního ostrova – Mount Taranaki. Tou dobou byl navíc na severu i kamarád Matthias, což mi ještě více hrálo do karet. Bylo tedy rozhodnuto, z Christchurch jedu směrem na sever, první zastávka je v Kaikouře.
Kaikoura
Cesta z Christchurch do Kaikoury je za běžných okolností celkem rychlá. Nicméně, díky zemětřesení z roku 2016 je silnice před Kaikourou značně poškozená, cesta se tedy protáhne minimálně o hodinu. Jelikož jsem ještě značně rozmazlený z bydlení v domě, rovnou si ve městě rezervuji sdílený pokoj v backpackeru. Do Kaikoury jsem přijel kolem páté hodiny večerní. Po ubytování jsem vyrazil na rychlou procházku městem, jelikož se ale stmívalo, moc jsem toho nestihnul.
Druhý den vstávám brzo a vyrážím pokořit místní Sněžku – Mount Fyffe s nadmořskou výškou 1602 metrů. Jedná se o nepříliš známou stezku, jejíž zdolání zabere zhruba 5 hodin na vrchol a dvě hodiny zpět. Za pěkného počasí je možné z vrcholu pozorovat severní ostrov, a popřípadě poloostrov Banks Penisula. Mně se ale tradičně pěkné počasí vyhnulo, když se asi v půlce cesty začaly od západu hrnout mraky. Naskytla se mi tak ale skvělá podívaná, kdy na jedné straně pohoří byla bílá tma, a na druhé straně bylo stále vidět na údolí a okolí městečka Kaikoura. Na vrcholku jsem si užil výhled do okolí a po svačině vyrážím zpět dolů.
Poslední den v Kaikouře začíná rychlým balením věci a opuštěním ubytovny. Město Kaikoura je známé především díky tulení kolonii. Přesně tak vyrážím a beru s sebou i dvě holky z Německa, s kterými jsem se seznámil předešlý večer v backpackeru. Po příjezdu na přeplněné parkoviště potkáváme prvního tuleně, který se znuděně válí hned vedle parkoviště. Na informační tabuli se dočítáme, že k tuleňům se nesmíme přibližovat, při pohledu na tuleně, válející se kousek od nás, si tím však nejsme úplně jisti. V okolí se skutečně vyskytuje velké množství tuleňů, ať už jednotlivých nebo ve skupině. Nakonec jsme na místě strávili něco málo přes hodinu, poté vysazuju holky na kraji města a já sám vyrážím směrem na sever, abych si vybral místo v kempu u moře.
Po pobřeží směrem na Blenheim
Cesta z Kaikoury do Blenheimu vede z velké části po pobřeží, a jak už to na Zélandu bývá, většina pobřežních silnic je pastvou pro oči. I tato silnice není výjimkou, i přesto, že mi celou cestu pršelo.
Po dvou hodinách jízdy míjím vinici, kde jsme s klukama před osmi měsíci pracovali, a při pomyšlení na šéfa se mi otevírá nůž v kapse. No nic, pokračuju dál do města Blenheim. Tady jsme s klukama bydleli, je to zvláštní se sem vracet. Nicméně, město jako takové je stále stejně nezajímavé, jako bylo tenkrát. Můj cíl pro dnešní noc je kemp asi 15 kilometrů za městem u osady Rarangi. Jak jsem záhy zjistil, kousek od kempu je jeskyně se světélkujícími červy (Glow Worms). Během dne úplně normální jeskyně, ale v noci je všechno jinak a na stěnách sedí desítky světle modře svítících světlušek.
Znovu na sever
V kempu Rarangi jsem nakonec strávil dva dny, poté ale nastal čas pokračovat v cestě. Odjíždím tedy do Pictonu chytit trajekt do hlavního města – Wellingtonu. V terminálu jsem ještě před naloděním okraden automatem na kávu. Zaplatil jsem, ale místo horkého nápoje jsem dostal kelímek v namletou kávou a cukrem, ale bez vody 😀 . No jak je vidět, není každý den posvícení. Za chvilku odplouváme!
